30

#Flashback do května 2020

Zbýval týden do mých třicetin a otázka, co bych si k nim tak přála, stále nepřicházela. Na jednu stranu mě to lehce znervózňovalo, na druhou stranu jsem po téměř sedmi letech doufala, že mě ten můj holomek už dobře zná, takže můj dohled není potřeba a on si zaslouží důvěru.

.

Zbýval týden do mých třicetin a naprosto nečekaně mi na prstu přistál zásnubní prstýnek.

Čekala jsem ho v Budapešti.

Čekala jsem ho v Aténách.

Doma v obýváku jsem ho nečekala a svoje zásnubní legíny z Aliexpressu (ve kterých jsem zrovna na gauči čekala, až Nora zrekapituluje uplynulých 168 hodin) nikdy nevyhodím, i když už na zadku nemají žádnou barvu.

.

Byl to ten nejhezčí dárek, co jsem mohla dostat, a tak jsem považovala narozeniny z Inžovy strany za vyřízené. Jenže uprostřed rodinného setkání se najednou zjevil s dárkovou krabicí o velikosti mikrovlnky a výrazem reklamy na spokojenost. Rozměry balíčku se zdály být bezpečný, takže když začal vykřikovat: „Musíš to rozbalit hned! Hned to rozbal!“ přes růžové zásnubní brýle jsem žádnou kulišárnu nevětřila.

.

Rozvazuju mašli, trhám papír, otevírám první klopu krabice a trochu překvapeně uvnitř nacházím... Poněkud obyčejný nákup z Lidlu:

  • dvě balení rýže,
  • jedenkrát špagety,
  • síťku avokád,
  • oříšky...

Spousta nechápavých pohledů.

.

„Co na to říkáš?“ naparuje se Inža nad fenomenálním darem.

„No... Nevím. Co tam mám hledat? Když prstýnek už mám?“

„Nemyslím obsah, myslím krabici!“

„Co je s ní?“

„Je těžká?“

„Tak jako... Ani moc ne.“

„Úplně na pohodu se tady s ní projdeš a uneseš ji, že?“

„Jo, unesu.“

„No a přesně takhle lehký je i tvoje nový kolo! Počkej tady, jdu pro něj.“

.

... A to je prostě život s Inžou v kostce.

 

Hashtag

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

Zpět do obchodu