ÚPLNĚ DOLE na Dolní Moravě

Psal se rok 2016 a naprosto nevyhnutelně se blížila naše první opravdová společná dovolená, která měla být varováním, předzvěstí a možná rovnou flashforwardem spousty budoucích nedorozumění a jejíž průběh nikdo nevzal dostatečně vážně ani výchovně.

 .

Já: „Chtěla bych k moři.“

On: „Já bych radši někam do hor.“

Já: „Tak aspoň aby tam byl wellness.“

On: „Ať jsme tam sami a je to daleko od lidí.“

Já: „S knihou.“

On: „S kolem.“

Oba: Hahahaha!

... To jsme ještě žili v bláhové představě, že je přece jenom otázka času, než toho druhého stáhneme na svou (temnou) stranu síly.

.

Kompromisním a finančně dostupným řešením pro polostudentku a pořád ještě relativně čerstvého absolventa vysoké školy se zdál být slevomatí poukaz na wellness pobyt na Dolní Moravě. Žádný hogo fogo ubytování, ale vířivka, sauna i bazén v budově. Relativně blízká dostupnost na všechny komerční atrakce, ale pořád dost daleko na to, abychom si nepřipadali jako na Matějské pouti. Kolárna included. Inžo, natankuj do Dacie za pět set, vyrážíme za dobrodružstvím!

.

„Omlouváme se, ale wellness zónu máme dočasně mimo provoz. Jako kompenzaci od nás získáváte 30minutovou relaxační masáž pro oba,“ informuje nás hned po příjezdu recepční.

„Hm, tuhle informaci bych možná ocenila předem,“ utrousím mírně podrážděně, ne dost na to, jak by si situace zasloužila, ale přímo úměrně k přesvědčení, že není potřeba odhalovat svou pravou tvář hned první den první společné dovolené, nejsem přece žádnej vztahovej břídil. Po zbytek života budu mít ještě spoustu příležitostí být protivná a nespokojená, netřeba s tím začínat hned teď.

„Můžeš jít klidně dvakrát,“ konejší mě Inža, „já na ty masáže stejně moc nejsem.“

.

„Odkud jste?“ zahajuje cca padesátiletý masér small talk.

„Z Olomouce,“ hlásím se hrdě k nejkrásnějšímu městu na planetě.

„A chodíte tam na masáže?“

„Občas jo.“

„Kolik to tam tak stojí?“

„Jak kde, jak co... Většinou kolem pětistovky.“

„Fíha, to jsou pálky, tam se asi jinak vydělává! To říkám pořád, že bych se tady na to za ty prachy mohl vysrat.“

Po zbytek procedury už jenom nenávidí svůj život, který mu kazí mafiánští developeři a Sobotkova vláda (ta pokud má na nějakej region spadeno, tak je to rozhodně tahle část hranice s Polskem), a dál exmanželka, před kterou se nedalo utýct jinam než sem, protože tady dávaj k práci i postel, nevděčný děcka a alimenty, který se z almužny za masírování olomouckých kapitalistů utáhnout nedaj.

Jestli je cílem relaxační masáže uvědomění si, že váš život vlastně vůbec, ale vůbec nepotřebuje relax, byla to ta nejlepší procedura, jakou jsem kdy v životě navštívila. Na tu druhou jsem ale přece jenom raději poslala Inžu.

.

„Zítra bych chtěl zkusit ten trail, co tady mají.“

„Tak jo.“

„Dá se koupit permanentka, že tě pětkrát vyvezou lanovkou a ty pětkrát sjedeš, ale to nemůže být žádnej požitek. Správnej bajker si to vyšlápne i nahoru.“

„To dá rozum.“

„Celej den pěkně venku na vzduchu a večer zajdeme na nějaký dobrý jídlo, co říkáš?“

„Jo!“

 .

Požitek, neboli cyklistický orgasmus. Někdo je schopný ho dosáhnout, jiný ne. Jeden se ani nemusí snažit, stačí představa hodinové vyjížďky s mírným stoupáním a požitek se dostaví. Druhý může investovat (deseti)tisíce do vybavení, zkoušet to s elektropřístrojem, manuálně, se sousedem, doma, na dovolené, v zahraničí, ve speciálním prádle, s povzbuzujícím drinkem, hlasitým vzdycháním, odřeným zadkem, durch zpocenými vlasy... a nic. Požitek nenajdeš jen tak na ulici. Se schopností požitku se prostě musíš narodit. A když ji nemáš a chceš vztah s požitkářem, nezbyde ti než požitek předstírat. Aspoň dokud se neprovalí, že to jenom hraješ.

Panorama

„To je paráda, co?“ ukájí se Inža panoramaty, zatímco jsme široko daleko jediní, kdo šlape do kopce. V protisměru střídavě míjíme spokojené koloběžkáře, pro které by byl po výjezdu lanovkou sešlap dolů po nohách příliš náročný, a překvapené turisty, kteří na nás koukají částečně obdivně a částečně nechápavě.

„Poslední zatáčka a už tam budem,“ poslouchám už pošesté a mám chuť vraždit, tohle jsme si nedomluvili, kámo, tohle teda ne. Měla to být vyjížďka, kterou skoro nepostřehnu, snadno absolvovatelná, ještě snadněji zapomenutelná, párkrát šlápnu, oblažím tě několika falešnými cykloúsměvy a do konce pobytu mám odfajfknuto, tak co je tohle, pro Kristovy rány?! Hodně nahoru, trochu dolů, hodně nahoru, trochu dolů. Nádech, výdech, nád, výd, ná, vý...

„Seru na to, jedu zpátky!“ seskakuju z kola a ostentativně ho pokládám na zem, protože přesně tady, tady v tom místě před šestou poslední zatáčkou, mi došla trpělivost a nastal čas dát to pořádně najevo. Kolo pokládám, nikam ho neodhazuju ani mu neubližuju, tohle je jen divadelní výstup, není to skutečný hysterický běsnění, ve kterým by mi už na vztahu tak moc nezáleželo, že bych si dovolila kolu ublížit, je to jen výstřední snaha o sdělení informace za použití rekvizity. Záměrně vybírám kus cesty s nejhustším travním porostem a nejmenším rizikem cykloújmy. Kdybych s sebou měla peřinu, tak ho i přikryju.

„Jak můžeš hodit kolo na šaltr?!“ nesetkává se moje téměř mateřská péče s oceněním.

„Už dál nejedu.“

„Kolo nemůžeš pokládat na stranu, na které je šaltr!“

„DÁL NEJEDU!“

„Zvedni to kolo, ať se ti nezničí šaltr, napij se a za touhle zatáčkou tam jsme.“

. 

Světe, div se, po dvou dalších výstupech (výškových i divadelních) se dočkávám poslední poslední zatáčky a cíle. A jestli máte pocit, že hurá, fakt jsem jí fandil/a, je dobrá a to nejhorší už má za sebou, tak vás teď dost brutálně musím vyvést z omylu, protože tady celý to peklo teprve začíná, neboť co je pro jednu část cesty cílem, je pro druhou část startem, logicky. Taky musím ještě jednou upozornit, že se nacházíme v roce 2016, všechno tu vypadá dost jinak než dnes a středobodem dění je tzv. Skalní trail, který v současnosti už neexistuje.

.

„Kluci, je to v pohodě? Docela se bojím,“ sonduju u dvou dozorujících zaměstnanců na startu trailu, o jehož vyzkoušení Inža básní nepřetržitě několik týdnů. Pro momentální nadšence, které by nutkavá potřeba sjet nejprudší kopec v Česku přepadla až nahoře a náhodou by u toho neměli k dispozici svoje vlastní vybavení, protože se na startu octli nečekaně při chybném použití Letaxové sítě, se tady nachází půjčovna kol, přileb a odvahy.

„Jasnačka, tady to jezdí i malý děcka,“ uklidňuje jeden z nich nejen mě, ale i Inžu, jehož obavy o mou bezpečnost se tím výrazně zmenšují.

.

„Tak jo, já pojedu první, dej mi náskok a když to půjde, někde po cestě na tebe počkám, ať mám jistotu, že jsi v pořádku,“ nasazuje brýle, zacvakává nášlapy a mizí mezi stromy.

Kolo DM

Sama sobě se směju, jak stojím na startu a „dávám mu náskok“, jak kdyby šlo o Scrabble a něco takovýho by potřeboval, záhy mě však smích přechází a vydávám se vstříc nevyhnutelnému.

Představte si to asi takhle: hluboké písečné koryto vlnící se dolů z kopce, který je ve skutečnosti černou lyžařskou sjezdovkou, a všude kolem houští, stromy, borůvčí a neprůchozí terén. Jedu tak pomalu a brzdím tak moc, že hned v první zatáčce mě neúprosná gravitace pokládá na bok. Samozřejmě ne na ten se šaltrem, to by si žádnej fyzikální zákon nedovolil. Jauvajs. Oukej, takhle to nejde, asi musím jet aspoň trochu rychle. Nebo jakože... Jet. Musím aspoň jet.

Podkluzuje mi to, ostré zatáčky nedokážu čistě vybrat, pneumatikama dřu o půdní převis na stěně koryta, přepadávám z jedné strany na druhou a konečně už znám odpověď na otázku „stojí mi to za to?!“ – nestojí.

DO PRDELE PRÁCE slízám z kola (po kolikáté už dnes?!), vytahuju ho na břeh a jsem odhodlaná jít dolů pěšky. S tím ale asi žádný z inženýrů podílejících se na výstavbě téhle chujoviny nepočítal a terén nepřizpůsobil. Prodírám se hustým porostem, holeně mi řeže borůvčí, maliní, chrastí a všechen lesní bordel, kterej momentálně nesnáším snad ještě víc než kolo, jehož kovové pedály mi pro změnu odírají lýtka. Les je čím dál tím hustší, kolo je čím dál těžší a vleču ho za sebou dost neobratně, tentokrát už se to bez šrámů neobejde. Na dráhu se vrátit nemůžu, když v ní půjdu pěšky, mohl by mě srazit nějaký další magor, který vyjel až po mně. Nechat tady kolo a pokračovat bez něj taky nepřichází v úvahu, nepředpokládám sice, že bych na něj ještě někdy sedla, ale je teprve druhý den dovolené a zbytek rozhodně nechci strávit tím, že budeme chodit do lesa hledat z(a)tracenej bicykl. Padá na mě trudomyslnost, když v protisměru zmerčím skupinku turistů, která mi dodává naději, že tudy cesta vede.

„S tím kolem se docela natrápíte!“ volají na mě už z dálky a hasí tím poslední světýlko naděje. „Cesta dolů vede po skalách a v jednom místě je i žebřík.“

DO PRDELE PRÁCE obracím směr, vracím se zpátky k trailu, po tvářích se mi začínají kutálet slzy, tohle je konec, Inžo, KONEC! Nasedám zpět na kolo, modlím se, aby mě žádný další jezdec nesejmul a přísahám, že jestli HO ještě někdy dojedu, rozejdu se s ním přímo z tohohle sedla, ani nebudu zastavovat, prostě ukážu fakáče, zakřičím na něj, ať si trhne, a pojedu rovnou domů. Za kočkou. Na gauč. Do bezpečí. TAK!

.

Poháněná zuřivostí neohroženě sjiždím první polovinu trailu bez újmy na fyzickém zdraví (ta je totiž v plánu až na rok 2020, jak dnes všichni víme) až do místa, kde trať ústí mimo les a kde se Inža v tretrách škrábe po kamenech zpět do kopce, v očích zděšení značící, že si moc dobře uvědomuje, jakej průser tohle je.

„Promiň, promiň, vůbec jsem netušil, že to bude takovej masakr, seš celá?“

Tak jo, asi ho vezmu na milost, když má o mě takovou starost, zvedám koutky do úlevného úsměvu. Kdybych dneska měla absolvovat nejen trail, ale i rozchod, už by to mohlo být nad mé síly. A pokud si mám vybrat, jestli zůstat #vevztahu s cyklistou, nebo jet do Olomouce na kole, logicky volím menší zlo, to je snad jasný.

„To brečíš nebo se směješ?“ není si jistej rozpoložením, se kterým má operovat.

„Obojí,“ přiznávám.

„Tady za tím horizontem už je to dobrý, fakt, tam už se jede po dřevě.“

Zajímavý je, jak při téhle aktivitě hledané světlo na konci tunelu nikdy není vidět z místa, kde se právě nacházíte. Odsud to vypadá, že je celá cesta úplně na hovno a radši bych si vypíchla oči, než na to koukat, ale tam, v bájné zemi za zatáčkou, za horizontem, za sedmero řekami, kam lidské oko nedohlédne, se nachází Cykloland, kde má každá vyjížďka rozumnou délku, pasou se tam jednorožci a jezdí se po dřevě. PO DŘEVĚ, UF, TO UŽ JSEM KLIDNÁ!

.

„Tak jakýho panáka si dáš?“ zajímá se Inža hned, jakmile odložíme kola do stojanu pod sjezdovkou.

„Tohle je tak na slivovici.“

„Taky si myslím,“ souhlasí a odklape pro nervy uklidňující tác.

„Tak na to, že jsme to přežili!“ *ťuk* ... úlevný, hřejivý pocit se rozlévá od úst až do žaludku.

Sedíme, mlčky se snažíme zpracovat, co se to právě stalo, a vyhodnocujeme, jestli z toho jednou bude úsměvná historka, nebo spíš výčitka, která zazní v každé hádce počínaje dneškem až do roku 2050.

Ať tak nebo tak, na jednu věc nastal čas už teď.

„Víš... Já na to kolo asi nejsem,“ přiznávám.

 

Hashtag

Baví vás to? Mrkněte na merch, nebo mě pozvěte na dvojku, aby to dál bavilo i mě. :-)

Zpět do obchodu